Tam nahoře je o jednu dušičku víc

Mám pocit, že chov mi v tuto chvíli bere víc, než dává…..

Od roku 2009 se pod mýma rukama narodilo a vyrostlo téměř 100 štěňat bernského salašnického psa. Od plánování vrhu až po stěhování do rodiny. Až do dnešního rána byla naše statistika 100%: každé štěně, které se narodilo, také přežilo a odcházelo naprosto zdravé. Ještě nikdy nebyla ani jedna zlomená špička ocasu, ani to nejmenší zranění, ani u štěňat, ani u maminek. K tomu bylo samozřejmě potřeba, abych byla s vrhem a jeho maminkou nonstop. Mnohokrát jsem s nimi spala v porodní bedně. Každé 2–3 hodiny jsem pomáhala mamince krmit a štěňatům pít. Podporovala jsem ta trochu nešikovnější a velké vrhy jsem přikrmovala, aby tak velká zátěž neležela na těle maminky. A mezi krmeními ostatní úkoly jako hygiena, mazlení s maminkou, vaření pro ni, udržování pořádku, péče o naše další pejsky… fyzicky i psychicky to byla zkouška, ale nádherný úkol. Vidět, jak se z malých chlupatých kuliček velikosti krtka den ode dne stávají šikovnější štěňátka. Zachytit jejich první pohled, když se jim otevřou oči. Pořád jim kupovat nějakou novou hračku… vidět, jak s radostí objevují svět. S těmito plány jsem se pustila i do příchodu miminka z vrhu R. Dokonce jsme si povídali, jak se bude mít dobře. Spousta mlíčka, 100% pozornost, skvělá maminka v podobě Molly a já u toho jako náhradní maminka. 3 týdny úplného volna z práce, které věnuji jen Jemu, tak jako jsem to dosud vždycky dělala. Už při jeho narození se objevily nějaké potíže, ale dobře jsme je překonali. Pak před 2 dny po půlnočním krmení se během okamžiku něco změnilo. Štěně ztratilo svou čilost a už se tolik nehrnulo ani po mlíčku. Z domácí lékárničky dostalo, co se dalo, a ráno hned na kliniku, kde jsem po oxygenoterapii a všemožných vyšetřeních odvezla malého medvídka plná naděje domů, přestože jsem si byla vědoma, jak moc mu není dobře a že máme před sebou kritických 24 hodin. Ale bojujeme a nevzdáváme se. Do rána jsme u něj s manželem bděli a povídali si o psech, o chovu, o těžkostech, o radostech…. Ale brzy ráno světlo v očích štěněte pohaslo a prohrálo boj se selháním plic a jeho komplikacemi. Odborně se domníváme, že šlo o vrozenou/vývojovou vadu – chromozomy se špatně poskládaly a tomuto malému andílkovi daly 8 dní. Nikdo nepochybil, všichni udělali, co mohli, nad své síly… a přesto je to pro nás tragický den. Lidsky, duševně, chovatelsky… Vždycky hledáme to pozitivní a snažíme se z každého případu poučit a posunout se. Ale tomuto jsme nemohli ani předejít, ani štěně zachránit. Statistika za 16 let: 17 vrhů… 1 ztracené štěně… hezké, hezké, ale bolestné…